Vracím se po 9 letech na Darwin, oblouk už se rýsuje v dálce, jako bych tu byla naposledy včera. Houpu se s buddym na vlnách, proud nás neúprosně odnáší dál a dál od oblouku, zatoulali jsme se a nyní nás ve vlnách a větru i přes nafouknutou bójku nikdo nevidí…… to bylo před 9 lety. Tentokrát by se podobná příhoda už stát neměla, dostali jsme totiž školení jak na proudy, každý má na inflátoru pronikavou píšťalu, na žaketu malou vysílačku a okolí ostrova jsme rozebrali do sekcí: „Zoufalec v sekci jedna volá o pomoc, příjem“. Mít tohle před 9 lety, nemusela jsem se půl hodiny houpat na vlnách s terejema nad hlavou a dumat o tom, kterou nohu mi žralok ukousne jako první.
A změnila se i loď. Tehdejší staroučkou Gauantanameru vystřídal poměrně luxusní Humboldt Explorer. Příjemný jídelní salon, čisté a prostorné kajuty i příslušenství, na horní palubě jacuzzi. Představte si podvečer, ve vířivce pro 4 je naskládáno 9 smějících se potápěčů s lahvinkou pivečka v ruce a vypráví si o tom, kdo viděl kolik žraloků a jaký byl ten velrybák obrovský, nad hlavou jim proletí fregatka, o hladinu plácne delfín ….. kýčovitá scenerie velmi podobná té před 9 lety.
A nezměnil se ani Jimmy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho uviděla smějícího se na palubě. Divemaster, který mě před 9 lety za moje zapomenutí se v proudech chvílemi škrtil a chvílemi objímal. Tak tady se čas zastavil….
Jet se potápět na Galapágy a nenavštívit Darwin je jako zajít do moravského sklípku a nenapít se vína. Co dělá zdejší potápění výjimečné jsou ponory mezi hejny kladivounů, žraloky galapážskými, mezi velrybáky. I když jsme tentokrát neměli moc štěstí na viditelnost, mohu potvrdit, že kladivouni u Darwinu stále jsou, v dohledu jich občas bylo i 30 a obrysy mizící v planktonové vodě dávaly tušit, že jich jsou kolem mraky. A byli na každém ponoru. A byly i langusty, přehlížené ropušnice, murény za každým šutrem, projížděly želvy, siby, hejna žlutých parmic a samozřejmě nechyběly tisíce všudepřítomných galapážských creolefish (druh kanicovitých malých šedých rybek). Okouknout nás přijeli i velrybáci. Co se hojnosti týče, Galapágy zůstávají stále stejné.
„Nedáme si odlehčený ponor bez foťáků?“ navrhnul mi Tomáš poslední ponor na Darwinu. Kliďánko, moje focení kompaktem stejně za nic nestálo a tak jsme se zlehka zanořili a vydali se na východní stranu oblouku. Jsem přesvědčená, že žraloci věděli, že nemáme foťáky. Přijížděli doslova na dotek, vidím, jak Tomáš sklání hlavu, aby si neducnul s proplouvajícím kladivounem a za chvíli padám blahem, protože galapážský je tak na půl metru ode mě.….. jenom ty mraky creolefish mi ruší výhled, „zmizte mrňata, nevidím skrz vás žraloky!“ Na závěr ponoru k tomu všemu připlul velrybák, jenom tak si projel kolem, zamumlal „tak Alenko, naviděnou zase za 9 let“ a zmizel v modru. Jo, byla jsem na tom správným místě, Darwin je jedinečný.
Co si ještě zaslouží pozornost, je zvláštní sladěnost lidí a galapážských suchozemských zvířat. Lachtani okupují pobřeží všech ostrovů již stovky let a nenechali se lidmi vyhnat ani z pobřeží přístavu Puerto Baquerizo Moreno. Okupují ho dál, pouze s povděkem přijali za své i lavičky, kotvící čluny a různé přístřešky. Když jsem se ráno procházela až k vojenské námořní základně, která je oplocená a vstup nepovolaným zakázán, pobavila mě scénka, kdy salutující vojáci s naprosto vážnou tváří a pochopením překračovali na chodníku se rozvalující lachtany. I na plážích se vedle sebe svorně vyhřívají a koupou lidé a lachtani dohromady. Puerto Baquerizo Moreno ve skutečnosti i nadále patří lachtanům. A jejich obrovské oči pod vodou, to je něco úplně jiného, než mžourající očka na suchu, jen stěží jsem stačila sledovat bleskurychlé podvodní otáčky, které s kolébavým pohybem na suchu nemají nic společného. Galapážský lachtan buď spí rozvalený v písku, nebo dovádí ve vodě, je to nejšťastnější zvíře na světě.
Další kapitola jedinečných bytostí jsou ptáci. Terejové s modrýma nohama nám ukázkově zatokali. Tedy zatančili námluvní taneček. Ten spočívá v tom, že terej roztahuje křídla, astmaticky syčí a názorně zvedá svoje modré placky, čímž terejce ukazuje jak krásné má blány. Terejka pak hýká, obdobně zvedá svoje placky a legračně kolem sebe pochodují dokolečka. Ten jedinečný rituál jsme měli možnost pozorovat na ostrově Seymour. A byly zde i fregatky a pyšně nafukovaly své červené vaky, pravěcí suchozemští leguáni líně kousali do kaktusů a zrovna narození lachtánci bečeli u své mámy. Úžasná přirozená zoologická zahrada. Přidám-li k tomu pozorování mořských leguánů z 20 cm, pohledy z oka do oka se stoletými želvami sloními a doslova společné snídaně s Darwinovými pěnkavami, určitě můžu potvrdit, že právě tohle spojení, tedy neobvyklý suchozemský zvířecí soulad s člověkem a nachystaná hustá rybí i žraločí polévka ve vodách kolem Darwinu, činí z Galapág výjimečnou záležitost.
Třeba, možná, se sem za 9 let zase vrátím a při respektování striktních pravidel Národního Parku docela věřím, že bude mořský i suchozemský život stále stejně sladěný a hojný.