Galapágy po devíti letech

Vracím se po 9 letech na Darwin, oblouk už se rýsuje v dálce, jako bych tu byla naposledy včera. Houpu se s buddym na vlnách, proud nás neúprosně odnáší dál a dál od oblouku, zatoulali jsme se a nyní nás ve vlnách a větru i přes nafouknutou bójku nikdo nevidí…… to bylo před 9 lety. Tentokrát by se podobná příhoda už stát neměla, dostali jsme totiž školení jak na proudy, každý má na inflátoru pronikavou píšťalu, na žaketu malou vysílačku a okolí ostrova jsme rozebrali do sekcí: „Zoufalec v sekci jedna volá o pomoc, příjem“. Mít tohle před 9 lety, nemusela jsem se půl hodiny houpat na vlnách s terejema nad hlavou a dumat o tom, kterou nohu mi žralok ukousne jako první.

Obrovská 12m dlouhá samice žraloka velrybího na lokalitě Darwin (foto René Novák)

A změnila se i loď. Tehdejší staroučkou Gauantanameru vystřídal poměrně luxusní Humboldt Explorer. Příjemný jídelní salon, čisté a prostorné kajuty i příslušenství, na horní palubě jacuzzi. Představte si podvečer, ve vířivce pro 4 je naskládáno 9 smějících se potápěčů s lahvinkou pivečka v ruce a vypráví si o tom, kdo viděl kolik žraloků a jaký byl ten velrybák obrovský, nad hlavou jim proletí fregatka, o hladinu plácne delfín ….. kýčovitá scenerie velmi podobná té před 9 lety.

Kladivoun bronzový a Alena Talafúsová v pozadí

A nezměnil se ani Jimmy. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ho uviděla smějícího se na palubě. Divemaster, který mě před 9 lety za moje zapomenutí se v proudech chvílemi škrtil a chvílemi objímal. Tak tady se čas zastavil….

Obrovský čtyřmetrový žralok galapážský nás míjí na dotek

Jet se potápět na Galapágy a nenavštívit Darwin je jako zajít do moravského sklípku a nenapít se vína. Co dělá zdejší potápění výjimečné jsou ponory mezi hejny kladivounů, žraloky galapážskými, mezi velrybáky. I když jsme tentokrát neměli moc štěstí na viditelnost, mohu potvrdit, že kladivouni u Darwinu stále jsou, v dohledu jich občas bylo i 30 a obrysy mizící v planktonové vodě dávaly tušit, že jich jsou kolem mraky.  A byli na každém ponoru. A byly i  langusty, přehlížené ropušnice, murény za každým šutrem, projížděly želvy, siby, hejna žlutých parmic a samozřejmě nechyběly tisíce všudepřítomných galapážských creolefish (druh kanicovitých malých šedých rybek). Okouknout nás přijeli i velrybáci. Co se hojnosti týče, Galapágy zůstávají stále stejné.

Jeden ze symbolů Galapág leguán mořský

„Nedáme si odlehčený ponor bez foťáků?“ navrhnul mi Tomáš poslední ponor na Darwinu.  Kliďánko, moje focení kompaktem stejně za nic nestálo a tak jsme se zlehka zanořili a vydali se na východní stranu oblouku. Jsem přesvědčená, že žraloci věděli, že nemáme foťáky. Přijížděli doslova na dotek, vidím, jak Tomáš sklání hlavu, aby si neducnul s proplouvajícím kladivounem a za chvíli padám blahem, protože galapážský je tak na půl metru ode mě.….. jenom ty mraky creolefish mi ruší výhled, „zmizte mrňata, nevidím skrz vás žraloky!“ Na závěr ponoru k tomu všemu připlul velrybák, jenom tak si projel kolem, zamumlal „tak Alenko, naviděnou zase za 9 let“  a zmizel v modru. Jo, byla jsem na tom správným místě, Darwin je jedinečný.

Lachtan galapážský se vyhřívá na pláži ostrova San Cristobal

Co si ještě zaslouží pozornost, je zvláštní sladěnost lidí a galapážských suchozemských zvířat. Lachtani okupují pobřeží všech ostrovů již stovky let a nenechali se lidmi vyhnat ani z pobřeží přístavu Puerto Baquerizo Moreno. Okupují ho dál, pouze s povděkem přijali za své i lavičky, kotvící čluny a různé přístřešky. Když jsem se ráno procházela až k vojenské námořní základně, která je oplocená a vstup nepovolaným zakázán, pobavila mě scénka, kdy salutující vojáci s naprosto vážnou tváří a pochopením překračovali na chodníku se rozvalující lachtany. I na plážích se vedle sebe svorně vyhřívají a koupou lidé a lachtani dohromady. Puerto Baquerizo Moreno ve skutečnosti i nadále patří lachtanům. A jejich obrovské oči pod vodou, to je něco úplně jiného, než mžourající očka na suchu, jen stěží jsem stačila sledovat bleskurychlé podvodní otáčky, které s kolébavým pohybem na suchu nemají nic společného. Galapážský lachtan buď spí rozvalený v písku, nebo dovádí ve vodě, je to nejšťastnější zvíře na světě.

Další kapitola jedinečných bytostí jsou ptáci. Terejové s modrýma nohama  nám ukázkově zatokali. Tedy zatančili námluvní taneček. Ten spočívá v tom, že terej roztahuje křídla, astmaticky syčí a názorně zvedá svoje modré placky, čímž terejce ukazuje jak krásné má blány. Terejka pak hýká, obdobně zvedá svoje placky a legračně kolem sebe pochodují dokolečka. Ten jedinečný rituál jsme měli možnost pozorovat na ostrově Seymour. A byly zde i fregatky a pyšně nafukovaly své červené vaky, pravěcí suchozemští leguáni líně kousali do kaktusů a zrovna narození lachtánci bečeli u své mámy. Úžasná přirozená zoologická zahrada. Přidám-li k tomu pozorování mořských leguánů z 20 cm, pohledy z oka do oka se stoletými želvami sloními a doslova společné snídaně s Darwinovými pěnkavami, určitě můžu potvrdit, že právě tohle spojení, tedy neobvyklý suchozemský zvířecí soulad s člověkem a nachystaná hustá rybí i žraločí polévka ve vodách kolem Darwinu, činí z Galapág výjimečnou záležitost.

Quito je nádherné starobylé město, místo světového dědictví UNESCO

Třeba, možná, se sem za 9 let zase vrátím a při respektování striktních pravidel Národního Parku  docela věřím, že bude mořský i suchozemský život stále stejně sladěný a hojný.